close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

simpsnovi

16. února 2008 v 11:32 | zuzik

Animace Simpsnových

bart skace
01
02
03
04
05
06
07
08
09
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
 

obrázky me to you

24. února 2007 v 14:41 | zuzik |  obrázky me to yuo

Pár obrázků medvídků Me to you


obrázky miminek

24. února 2007 v 14:34 | zuzik |  obrázky miminek

Fotografie Anne Geddes

 


můj druhý blog

16. listopadu 2006 v 18:06 | zuzik |  můj druhý blog
můj druhý blog je www.nejkralicek.blog.cz

příběh vyléčené anorexičky

16. listopadu 2006 v 18:04 | zuzik |  příběh vyléčené anorexičky

Příběh vyléčené anorektičky

Příběh vyléčené anorektičky
Mgr. Lenka Mičová
Ráda bych Vám dodala naději, ať už jste přímo dívka nebo chlapec trpící anorexií nebo rodič či partner anorektičky, a napíšu Vám zde skutečný příběh dívky, která anorexií trpěla a po postupně se sní úspěšně vypořádala. Ze zkušenosti vím, že vyléčené anorektičky se už do poraden nevrací, rovněž ani jejich rodiče a tak není mnoho těch, kteří se se svým úspěšným bojem po čase pochlubí, aby dodali naději právě nemocným, popř. aby se podělili o zkušenosti, které v průběhu své nemoci získali.
Před pár lety postihla mentální anorexie 16-letou dívku, říkejme jí Adéla. Adéla pochází z malého horského městečka. Po základní škole začala studovat na gymnáziu. Do té doby se učila výborně a chtěla mít dobré známky i na gymnáziu. Zpočátku měla pocit, že to nezvládne, dennodenně brečela, až ji maminka chtěla přeřadit na jinou školu. Adéla věnovala veškerý svůj volný čas učení. Navíc navštěvovala stále hudební školu. Mimoto se u nás začaly objevovat různé názory na zdravou výživu (bylo to krátce po revoluci). Protože Adéla špatně viděla a zrak se jí stále zhoršoval, začala se řídit podle rad, uveřejněných v jednom časopise. Doporučovalo se omezit bílý cukr, maso, uzeniny a naopak jíst hodně ovoce a zeleniny a navíc k tomu každý den cvičit oční cviky. Adéla se snažila všechny rady dodržovat. Postupně upravila i svůj jídelníček, omezila uzeniny, maso až po čase nejedla maso žádné. Rovněž tak bílý cukr. Sladila pouze medem. Vyhýbala se i bílému pečivu, houskovým knedlíkům a dalším "nezdravým" jídlům. Zdravé výživě věnovala dost času. Stále se učila, neměla žádné kamarádky, nechodila vůbec ven, uzavřela se do sebe, trpěla depresí, každá maličkost ji rozhodila... Během dvou let postupně zhubla až na 29 kg. Původně vážila asi 41 kg při výšce 158 cm. Rodiče si dlouhou dobu ničeho nevšimli, nebo všimli, ale Adéla nic zvláštního nepozorovala. Nemoc zvanou mentální anorexie nikdo v rodině neznal, ani Adéla ne. Stěžovala si na bolesti břicha, nevolnosti, zvláště když snědla něco, co nechtěla nebo toho bylo více. Každý den pravidelně cvičila. Praktická lékařka ji poslala na celkové vyšetření do nemocnice. Tam Adéla strávila týden, žádnou organickou poruchu ji nenašli, zkonstatovali, že trpí mentální anorexií. Ošetřující lékařka se snažila s Adélou domluvit na nějakém jídelním režimu. Adéla se ho snažila dodržovat, odhodlala se i ke svačinám. Dosud totiž jedla třikrát denně a to ještě v přesný čas. Pokud bylo něco, co zrovna Adéla nechtěla, tak nejedla nic. Nebo pokud bylo už pozdě, zvláště u večeře, tak šla spát hladová. Co se týče množství jídla, nebylo zas až tak malé. Pravdou ale je, že často bylo jídlo vynechané a pro tak vyhublé tělo by bylo zapotřebí živin určitě daleko více, než Adéla snědla. Strava navíc byla dost jednostranná, k tomu stres, psychické vypětí, cvičení...
Po týdnu hospitalizace byla Adéla propuštěna s váhou 32 kg (březen 1992). Stravovací režim se snažila dodržovat, neobešlo se to však bez problémů. Adéla si nevěděla rady, jak jíst, když snídá před 7. hodinou, oběd je až ve 14 hodin a večeře kolem 19 hodiny. Měla problém se svačinami.
Co se týče psychického stavu, byla nyní v péči psycholožky, která ji navštívila při pobytu v nemocnici. Adéla měla pocit, že je to konečně člověk, který ji dokáže pochopit, ví, co prožívá. připadala si, jako by se znovu narodila. Za touto psycholožkou pak dojížděla na kontroly. Adéla totiž nechtěla dospět, chtěla být stále dítětem, bála se dospělosti, nechtěla hubnout, ale chtěla být stále stejná. Což se jí do určité míry povedlo. Oba její rodiče jsou obézní a rovněž tak většina příbuzných. I zde by mohla být příčina jejího stavu.
Týdny ubíhaly, Adéla chodila do školy, jezdila na kontroly, ale váha stále stejná. Zhruba po třech měsících jí lékařka z dětské nemocnice domluvila přijetí do nemocnice v Praze, kde se těmto poruchám věnovala jedna lékařka. Adéla byla 1.6.1992 hospitalizována na dětském oddělení ve všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově. Strávila tu celý měsíc. Měla jíst, přibírat. Sestřičky jí každý den zapisovaly vše, co snědla. Zhruba po týdnu, kdy absolvovala všechna možná vyšetření, sama měla chuť jíst a přibírat, aby ji pustili domů. Podařilo se jí za tu dobu dosáhnout 35 kg. Všichni byli rádi a Adélu pustili začátkem července domů. Ještě při první kontrole po 3 týdnech měla 38 kg. Ovšem psychicky na tom moc dobře nebyla. Po té, co se přejedla čerstvého chleba, měla výčitky a nebylo jí příliš dobře, brečela. S tátou si moc nerozuměla, potyčky nastávaly právě při jídle. Maminka ji vždy vyslechla, snažila se ji pochopit. Táta však vždy vybuchnul a zvýšila na Adélu hlas, vynadal jí, ať si nevymýšlí a normálně jí. Prázdniny skončily, začala škola, Adéla doháněla, co zameškala. Váha nahoru už ale nešla. Od rodičů slyšela neustálé hrozby, že ji zase nechají v nemocnici. Bohužel k tomu došlo. 28.září 1992, kdy Adéla jela na kontrolu a váha ukázala pouhých 34 kg, nepomohlo žádné slibování, brečení, nic. Adéla zůstala znovu v nemocnici. Tentokrát to považovala od rodičů za podraz, protože jí nic neřekli, až večer předtím, než jeli do Prahy. Adéla zanevřela na všechny blízké, do jídla se nehrnula, přibírat se jí už tolik nechtělo. Rodiče za ni jezdili, vozili jí ovoce, jogurty a jiné jídlo, taky učení. Čas ubíhal. Uplynuly celkem dva měsíce, než Adélu propustili domů. To už bylo jasné, že asi školu nedožene, že asi přeruší ročník. Její váha dosáhla 40 kg. Nebylo to ale tak stoprocentní. Adéla jezdila zhruba každý měsíc na kontrolu. Jednak do nemocnice kvůli váze a jednak na gynekologii, kde ji léčili hormony. Měla mít aspoň 40 kg. Kolem této hranice neustále kolísala, ale výš nešla. Každé kontroly se bála. Až jednou její lékařka onemocněla a zastupovala ji jiná. Váha nic moc. Na další kontrolu už Adéla nepřijela, chtěla přijet, až bude mít 40 kg.
Po novém roce Adéla přestoupila do nižší třídy, aby se seznámila s novými spolužáky. V podstatě měla půlrok bez klasifikace, ale do školy chodila. I když nemusela, učila se, dokonce psala i písemky. Po prázdninách s novou třídou začala znovu třetí ročník. Zdravotně na tom byla jakž takž dobře, váhově stále stejně. Psychicky nic moc. Nicméně takto přežívala až do maturitního ročníku. Zde se problémy trochu vystupňovaly. Adéla začala jezdit do blízkého města k psycholožce i s rodiči, kde podstoupila rodinnou terapii a lékařka ji nasadila antidepresiva. S tím, že musí přibrat na váze, jinak bude hospitalizována na psychiatrii v Praze. Toho se Adéla hrozně bála. Měla o psychiatrii dost zkreslené představy. Rodinné vztahy se upravily, hlavně vztah s tatínkem. Rodina začala jíst kvůli Adéle společně, tatínek se snažil tolik nekořenit a nesolit. Váha stále nic. Maturita se blížila, Adéle hrozila hospitalizace, podařilo se jí umluvit paní doktorku na ambulantní návštěvy. A tak začala asi v březnu jezdit na ambulantní kontroly na psychiatrii v Praze. Dá se říci, že to Adéle hodně pomohlo. Při jedné návštěvě jakoby se v ní něco zlomilo, najednou dostala chuť přibírat, nebála se a podařilo se jí přibrat na 42 kg. Úspěšně odmaturovala, dostala se na vysokou školu, paradoxně na bakalářské studium výživa člověka. Lékař na psychiatrii jí to moc nedoporučoval. Nicméně Adéla začala studovat v Brně, dojížděla na kontroly do Prahy, později se nechala přeřadit k lékařce do Brna. Byla léčena antidepresivy. Lékařka v Brně Adéle plně vyhovovala a moc jí pomohla, zvláště svým přístupem. Adélu do ničeho nenutila, řekla jí, jak se věci mají, že to záleží jen na ní, jestli chce mít jednou děti nebo ne, že se musí rozhodnout sama. Také absolvovala psychoterapii u psycholožky, ta ale Adéle vůbec neseděla, po čase k ní přestala chodit. Adéla úspěšně studovala a zdá se, že jí studium naopak prospělo, přestala se bát jídla, dozvěděla se, jak se věci ohledně zdravé výživy skutečně mají, uměla si přebrat změť informací, které se všude vyskytovaly. Věděla, co je dobré a co ne. Během studia postupně přibrala až na 50 kg a tuto váhu si dosud drží. Po bakalářském studiu pokračovala na magisterském studiu. Poslední dva roky studia byla Adéla již zcela bez problémů, ani antidepresiva už nebrala. Tehdy začala opravdu žít. Nebyla už tolik melancholická, zasmušilá, dokázala se radovat ze života, občas zašla do kina,...
Závěrem bych chtěla říci, že Adéla úspěšně ukončila vysokou školu, během studia si našla i přítele, který na ní měl a snad stále má velice dobrý vliv, po čase našla i práci a již rok žije se svým přítelem v Praze. Co se týče zdravotního stavu, měla Adéla štěstí, protože nemá žádné trvalé následky, dá se říci, že je zdravá, trpí běžnými problémy jako spousta jiných lidí.
Tak to je jeden příběh anorektičky s dobrým koncem. Bohužel ne každá nebo každý má takové štěstí. Někteří s nemocí zápasí dlouhá léta. Myslím si ale, že při trochu dobré vůle a chtění má šanci se za anorexie dostat každý. Záleží však na mnoha faktorech - na délce onemocnění, na situaci v rodině, na vlivu rodičů, sourozenců, na inteligenci, ...

další obět anorexie

16. listopadu 2006 v 18:03 | zuzik |  další obět anorexie

Brazilská modelka zemřela na anorexii

Kliknutím fotografii zvětšíte.
Zvětšit obrázekModelka Carolina Restonová
foto: L'Equipe.com
V Brazílii zemřela jednadvacetiletá modelka Carolina Restonová, která trpěla anorexií. Mladá žena držela přísnou dietu a jedla pouze rajčata a jablka. Kvůli totálnímu vyčerpání organismu a selhávání ledvin skončila koncem října v nemocnici, v té době při výšce 174 centimetrů vážila 40 kilogramů.
15.11. 2006 16:30
SAO PAULO - Dívka pracovala jako modelka od 13 let. Hospitalizována byla ve chvíli, kdy měla odletět kvůli fotografování katalogu do Francie. Přes péči lékařů Restonová kvůli selhávání plic a infekci po třech týdnech zemřela.
"Carolina měla fotit katalog pro Armaniho v Japonsku, ale zástupce agentury nám zavolal, že je na tu práci příliš hubená. Velmi mě to znepokojilo, protože to řekl profesionál, který s modelkami denně pracuje," řekla deníku Folha de Sao Paulo Lica Kohlrauschová, ředitelka modelingové agentury L´Equipe, pro kterou Carolina Restonová pracovala.
Restonová je v poslední době už druhou modelkou z Latinské Ameriky, která zemřela kvůli aplikaci drastických diet a následnému naprostému vyčerpání organismu. Začátkem srpna omdlela přímo na mole během módní přehlídky v Montevideu uruguayská modelka Luisel Ramosová, zemřela krátce nato.

Anorektické modelky začali pořadatelé některých přehlídek odmítat

Velká diskuse o tom, zda nejsou hvězdy světového modelingu příliš "vyzáblé", propukla začátkem letošního září. Pořadatelé vrcholné španělské módní přehlídky Pasarela Cibeles totiž odmítli třetinu modelek, protože prý byly příliš hubené. Reagovali tak na kritické hlasy, podle nichž dívky a mladé ženy zkoušejí napodobovat vyzáblý vzhled modelek, a riskují tak poruchu příjmu potravy.
Poruchami příjmu potravy - anorexií či bulimií - trpí asi šest procent populace. Mentální anorexie je typická omezováním až úplným odmítáním potravy, bulimie pak zvracením přijatého jídla. Věk nemocných se v posledních letech snižuje. Jen asi třetina nemocných se zcela vyléčí, šest procent umírá.

anketa

6. listopadu 2006 v 16:25 | zuzik |  anketa
už nevím co mám dát za téma ,
napšte mi do komentáů,co bych sem měla dát PROSííííííím

televizní programi

26. října 2006 v 11:48 | zuzik |  tv program
jaký je váš nejoblíbenější televizní program?????

diddl abeceda

20. října 2006 v 15:34 | zuzik |  diddl abeceda
Alphabet Diddldiddl abeceda


Alphabet Diddl

můj králíček

20. října 2006 v 15:31 | zuzik |  můj králíček
můj králík
.když jsem byla malá ,přála jsem si králíčka.Dostala jsem ho ,ale měla jsem ho jenom pro radost,ty méně příjemné věci ,jako je čistit klec ,dávat mu najíst a napít to pro mě neexistovali.jednou byla bouřka a my jsme ho nemohli chytit,protože běhal po zahradě.tak jsme ho nechali běhat.....ale on se aasi bál ,a tak utek do pole ( my za zahradou máme pole).a tak byl konec mého králíka.
můj druhý králík
vypadá asi takhle .dostala jsem ho 11.11 2005.jmenuje se Bobek a narodil se 23.9 2005.dostala jsem ho ,ale trvalo dlouho,než jsem přemluvila mamku.hhhhhhhhrozně jsem králíka chtěla,ale mamka byla proti,protože když jsem byla malá , tak jsem se o něj nesarala.po dlouuuuuuuuhém přemlouvání jsem ho dostala.hned první den ke mě dobrovolně přišel.druhý den den mi žral z ruky.a td.......................mám s nim mnoho veselích příchod.např. máme takovou poličku a v ní máme sladkosti.první poličku jsme vyklidili,protože vždy roztrhal obal od sladkostí a sladkosti sežral.dali jsme to do druhé poličky.jednoho krásného dne si bobek stoupnul na zadní a čekal až nikoho neuvidí.potom se natáhl a položil si tlapky na tu poličku ,až na ní dosáhl.jak byl hodně natažený,tak se převalil na záda a zdrhal .vše jsem viděla.potom jsme našli jenom roztrhané papírky. Nebo jak mamce rozbil vázičku a td..................
občas provede tu lumpárnu ,ale máme ho všichni hrozně rádi.
Obrázek číslo 20

Kam dál